Narodil jsem se v roce 78 minulého století v Příbrami. Vzhledem k tomu, že moje maminka byla učitelka v mateřské škole, navštěvoval jsem s ní toto zařízení již od útlého dětství. Moje maminka učila mimo jiné i logopedii, proto jsem uměl hodně dobře mluvit, čehož si všimla jiná paní učitelka a zařadila mě do recitačního kroužku, díky němuž jsem recitoval na různých soutěžích a schůzích ÚV KSČ. Odmalička jsem měl rád pohyb, a tak jsem začal hrát fotbal, jezdit cyklokros a dělat lehkou atletiku. V páté třídě jsem byl proto přeřazen do sportovní třídy, kde jsem si vyzkoušel i mnohé další sporty.
Ve třinácti letech se mi zabil táta a bylo po bezstarostném dětství. Mám starší sestru, která tou dobou již nastoupila na internát, a já zůstal s mámou na všechno sám. Spolu s mámou jsme začali trávit více času u babičky, kde jsem začal objevovat dědovu dílnu. Když jsem se pak rozhodoval, na kterou střední školu bych chtěl jít, truhlařina byla moje jasná volba. Navíc se do učení přihlásil i jeden můj kamarád ze školky. A tak jsme radostně vyrazili do SOU Hluboš, aby se z nás stali truhláři. Ve svém volném čase jsem se věnoval fotbalu a lednímu hokeji za Sedlčany. Můj život se skládal z učení, tréninků, zápasů a soustředění. A najednou mi bylo 18, měl jsem nastoupit na vojenskou službu, kam se mi ale vůbec nechtělo. Bylo čerstvě po revoluci a na učilišti jsem se dozvěděl, že na Šumavě ve městě Volyni je jediná průmyslová škola pro truhláře u nás. Zde jsem získal maturitu a základy čalounictví a řezbářství. Jenže vojáci na mě nezapomněli ani po maturitě, a tak jsem nastoupil na rok a půl na civilní službu do domova důchodců. A pak už jsem s chutí vyrazil do skutečného života. Pracoval jsem v různých malých truhlárnách, bohužel v 90. letech bylo hodně zajímavé práce, ale málo peněz. Jeden čas jsem vyráběl dřevěné hračky, a když majitel neměl na výplaty, dal mi místo toho tašku různých řezbářských dlát. Nějaký čas jsem poté strávil ve výrobně plastových oken.
Cestou z odpolední směny jsem se zapomněl s přáteli v restauraci a ráno jsme dostali skvělý nápad vykoupat se v lomu. Na křižovatce pan řidič přehlédl auto schované za billboardem, a tak jsem „ramenem“ zastavil felicii ve stokilometrové rychlosti. Rázem jsem měl 2 roky prázdnin a zlomené dva obratle. Z ničeho nic bylo po všech sportech, místo toho jsem se učil znovu pohybovat. Většinu svého času jsem strávil po doktorech, dokonce jsem se vrhl i do čtení. Díky tomu jsem objevil knihu Tajemství dlouhověkosti keltských druidů, podle které jsem začal cvičit a zajímat se o věci mezi nebem a zemí. Protože jsem stále nebyl schopen vykonávat svou práci, nabídli mi mí kamarádi zahradníci brigádu v lese, kde jsem uklízel větve a vypaloval paseky. Náhodou se ke mně dostala informace o otevření linky na výrobu dřevěných eurooken. A tak jsem hbitě vyrazil do nové práce, kde jsem se vypracoval až k obsluze CNC obráběcích strojů.
Příběh naší rodiny
Můj příběh započal už více než před sto lety, když se můj praděda vyučil truhlářem na průmyslové škole v Praze. Oženil se a přestěhoval se na Vysoký Chlumec, jehož fotografii vidíte na úvodní stránce. Zde si postavil truhlářskou dílnu a začal pracovat jako hradní truhlář u knížete Lobkowicze a jeho budoucnost vypadala ideálně. Jenže přišla válka a moje babička (ročník 1924) se měla hlásit do transportu na nucené práce do Německa. A tak praděda nelenil a vybral jednoho ze svých učedníků, se kterým ji oženil. Byl to pan Podlipský ze samoty v Horách u Petrovic, kde si děda na statku udělal truhlárnu a společně zde přečkali válku. Poté, co se situace v republice zklidnila, jí babiččina teta paní Anna Kvapilová (přežila pochod smrti s Miladou Horákovou) nabídla, aby se k ní šla učit na knihovnici do Národní knihovny, kde vedla hudební sekci. Po nástupu KSČ začala má budoucnost zase viset na vlásku. Všichni dobře víte, jaký byl osud Milady Horákové. Tetička Anička byla nucena opustit republiku, emigrovala do Norska, kde zůstala až do konce svého života.
Babička musela místo do knihovny nastoupit do JZD jako skladnice. Zde byla více jak půl života sledována STB a KSČ. Všechny její děti měly zakázáno dosáhnout vyššího vzdělání než výučního listu.
Naštěstí opět zasáhla vyšší moc. Babiččina sestra si vzala za muže vysoce postaveného okresního zástupce ÚV KSČ, který se znal s ředitelem Střední pedagogické školy v Berouně, a tak moji maminku dostali do této školy. Jako jediná z celé rodiny získala maturitu v oboru učitelka v mateřské škole. Po revoluci zde dělala 20 let ředitelku.
Toto je stručná historie naší rodiny, abyste získali představu, jaké prostředí mě utvářelo.